Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 20.5.
Zbyšek
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Nostradamus ctěný génius i čtený svatý muž a pak dál Rakousko, jak jej neznáte? :)
Autor: mystikus (Občasný) - publikováno 28.9.2013 (18:56:28)

MICHEL DE NOSTREDAME zvaný Nostradamus

 

   14.12.1503               2.7.1566

 

 

Narodil se 14. prosince roku 1503 v Saint–Rémy–de–Provence v jižní Francii, kde je dosud dochován jeho rodný dům. Jeho rodina nosila původně židovské příjmení, ale jeho otec Jaume, Guy Gassonet konvertoval na křesťanství okolo roku 1455 a převzal křesťanské jméno „Pierre“ a příjmení „Nostredame“. V patnácti letech, kdy studuje v Avignonu, je už zkušeným astrologem. Universita však byla zavřena z důvodu propuknutí morové epidemie a Nostradamus (podle jeho vlastních slov) cestoval krajem po osm dlouhých let. Od roku 1521 vynalézal léky z bylinek a pracoval jako lékárník. V té době se stal známým pojmem za vytvoření „růžové pilulky“, která údajně chránila proti moru. Po smrti jeho první ženy a dvou dětí pokračoval v cestování po Francii a Itálii. Nakonec se roku 1547 usadil v Salon–de–Provence (dům zde stojí dodnes) a oženil se s bohatou vdovou s níž měl šest dětí.

 

Pomocí hvězd se dostává ke svým proroctvím. Když v jednom z nich předpoví téměř do detailu smrt Jindřicha II., získává si důvěru Kateřiny Medičejské, která jej přijímá do svých služeb. Vrcholu kariéry dosahuje roku 1564, kdy je jmenován dvorním lékařem a rádcem krále Karla IX. O dva roky později umírá jako když odkvete lupení Nostradamus v Salon–de–Provence jako jeden z nejuznávanějších předvídavých rádců společnosti v rámci nejen francouzského království.

 

Kromě úcty a reputace si již od prvního vydání proroctví roku 1555 vysloužil posměch a odpor. V 19. století se dokonce jeho jméno vžilo ve francouzštině jako synonymum pro „mága, kouzelníka, učence a velkou myšlenku“. V každé době existovali lidé, kteří Nostradama hájili a hájí. Podle nich samotné životopisné údaje svědčí o tom, že mínil své předpovědi upřímně. Byl prototypem renesančního člověka se širokým záběrem. Věnoval se lékařské vědě, literatuře, astronomii, astrologii, výrobě léků atd. Nesrozumitelnost a tajuplnost jeho proroctví je podle jeho příznivců dána shodou okolností právě vše říkající okolností, že žil v nebezpečné době, v níž bylo třeba mít se na pozoru.

 

 

http://www.youtube.com/watch?v=whtVzhTdaSg

 

 

DOBRÉ RÁNO Nejsem žádný svatý Václav na koni (A Ty nejsi spanilá Ludmila) Tak spojme svá přesvědčení, budu Borec a Ty Sybilla Tak zkusme naslouchání a pro kus shovívavosti buď mi milá Já nepálím / neštípu jako kopřiva horlivá, jsem balzámem na nerv jako instance perlivá, nejsem jeden Platon a Ty odlesk Madonn, paprsky na nose polechtá jedině snad sluneční kotouč nebo božský Aton, já sebelépe nezesměšním nekuřácký cartoon, a nevpašuji inhalaci do Tvé podstaty neucpané nosní dírky od Amfor karton, zahraju dobře jen hádanku, kdo je amor a co rajsky samurajsky hravý žargon:  

 

 

Akropolis hostí nově od 8. -10.10. vždy od 18 hod přednášky na téma PLATON (Purkyňova 12, Plzeň, vstup volný)

 

 

ANNE – MARIE O´CONNOR:

 

PŘEDEM PROHRANÝ SLAVNÝ PŘÍPAD 

 

Na podzim roku 2001 vyšel ve víkendové příloze Los Angeles Times sloupek od váženého levicově orientovaného novináře Roberta Scheera. Popisoval příběh stárnoucí dámy, která se snaží získat obraz své tety uloupený za války nacisty.

 

O podobných případech obrazů ukradených za války, které dnes visí v některém prestižním evropském muzeu, se v Los Angeles psalo běžně. Tenhle případ bude mít zřejmě mizivou šanci na úspěch.

 

Podívala jsem se lépe. Je to opravdu ten obraz? Doposud jsem si pamatovala jeho reprodukci, kterou jsem jako dospívající dívka viděla na výstavě německého umění v muzeu v St. Louis.

 

Žalobkyní je podle článku pětaosmdesátiletá Maria Altmannová, která žije nedaleko ode mne v Cheviot Hills. Našla jsem si v telefonním seznamu její číslo a zavolala si na ně. Ozval se hlásek se starosvětským přízvukem. Ale jistě, má drahá, klidně přijeďte hned teď.

 

Dveře mi otevřela elegantní dáma v pleteném krémovém kalhotovém kostýmu. „Pojďte dál,“ přivítala mě srdečně. „Počkáte chvilku, než budu hotova se zákaznicí?“

 

Ona ještě pracuje? Ve svém věku? Ano. A její zákaznice se s potěšením vzhlížela ve třídílném zrcadle, jak jí sekne ten sportovní kabátek v námořnické modré. Maria jí asistovala a radila s okouzlující obřadností rozeného diplomata.

 

Oranžová pohovka a trochu ošlapaný koberec s dlouhým vlasem napovídaly, že místnost byla zařizována v sedmdesátých letech. Možná dokonce v padesátých. Na krbové římse stály velké pozlacené starožitné hodiny s cherubínem strážným a ve výklenku ve zdi byla umístěna sbírka miniaturních kapesních hodinek; jedny měly tvar maličké lebky s diamanty místo očí. Působily prostě odpudivě.

 

„Tak teď už jsem jenom vaše, má milá,“ hlaholila na mě Maria zvesela a posadila se vedle zarámované reprodukce dámy ve zlatém pozadí. „To je má teta Adele,“ kývla k němu zamyšleně.

 

„Velmi se od sebe s mou matkou lišily. Máti pořádala odpolední čaje pro dámy, o které by Adele neprojevila ani nejmenší zájem. Adele chtěla studovat na univerzitě. Toužila po nějakém intelektuálně exponovaném zaměstnání. Ale to v té době nešlo, když se narodila jako dívka.“

 

Mariin hlas stoupal a klesal v příjemném hudebním rytmu.

 

Usmála se: „V její přítomnosti se ze mě stávalo plaché dítě. Působila arogantně a zdálo se, že děti ji vůbec nezajímají. Zato vždycky úplně rozkvetla vedle učených a hlavně vzdělaných lidí. Zajímala se o jediné – o zdokonalování svých znalostí a vědomostí. Často kouřila. To bylo v té době u ženy něco neslýchaného. Vypadala elegantně a chladně. Ale Klimt v ní nepochybně viděl úplně jinou ženu.“

 

Maria vyprávěla o složitém osudu obrazu, o skladatelích, rakouských umělcích a dramaticích i o proslule zbídačelých nacistech. Znělo to jako z filmu Za zvuků hudby. Pak s opovržením zdvihla obočí: „Teď se konstatuje, že se Rakušané stali oběťmi nacismu. Ale věřte mi, tak to nebylo. Když Hitler vstupoval do Vídně, ženy házely vojákům květiny a kostelní zvony vyzváněly. Vítali je tam s otevřenou náručí. Jásali jak ve smyslech pominutí!“

 

Mariin případ se potýkal s celou řadou přitěžujících okolností. Patřil mezi ně i její věk.

 

„Oni to protahují, protahují a protahují, protože doufají, že tu už nebudu žít. Ale JÁ JIM TU RADOST NEUDĚLÁM,“ usmála se spiklenecky, jako by věděla něco, o čem Rakušané nemají tušení.

 

Ale jaký kouzelník by dokázal krom Nostradama rozlousknout problém se státní suverenitou, dávno mrtvými a pochovanými svědky a zničenými důkazy? „Zastupuje mne Randy,“ prohlásila Maria pyšně. „Znám toho kluka od plenek.“

 

Randy?

 

„Randyho mám ráda jako vlastního vnuka,“ prohlásila pevně Maria. „Jeho babička Trude, manželka skladatele Ericha Zeisla, byla má nejlepší kamarádka. A jeho matka Barbara vyrůstala společně s mými dětmi.“

 

*

 

Nazítří jsem se vydala za Randolem Schœnbergem do malé kanceláře v Bundy–Wilshire. Nenarazila jsem na žádnou sekretářku ani recepční a chvíli jsem čekala, než se konečně objevil mladík, který vypadal, jako by právě dokončil univerzitu. Tak tohle má tedy být Randy?

 

Stůl mu přetékal knihami, knihy se kupily ve stozích na zemi, vršily se na poličkách, dokonce i na záznamníku. Několik jich sundal ze židle, abych se měla kam posadit.

 

Místo aby stručně shrnul fakta o případu, spíš se rmoutil na nacistické právníky, nacistické historiky umění, nacistické ředitele muzeí. Přídavné jméno „nacistický“ používal velmi často. To je to v Rakousku opravdu samý nacista?

 

Než Randol vytáhl stoh fotek, bezděky jsem se oknem zadívala na panorama pohoří Santa Monica. Choval se, jako by mi chtěl ukázat obsazení filmu, který se bude natáčet podle ruského románu. Tohle je Maria na plese v Opeře. A tenhle muž, který stojí pyšně nad uloveným jelenem s mohutným parožím, je Ferdinand. Tehdy zrovna pobýval na svém českém zámečku. A tady je Gustav Ucicky, Klimtův nemanželský syn a „šílený propagátor nacistické zvůle“. Z té záplavy informací se mi protáčely panenky. Je tohle všechno opravdu nutné doložit pro soudní tahanice?

 

Po chvíli přijela zásilková služba FedEx a přivezla balíček. Randol podepsal převzetí. Copak ten člověk nemá žádné zaměstnance?

 

Ukázalo se, že v balíčku přišlo rakouské odvolání v tloušťce telefonního seznamu. „Celé je to o jurisdikci,“ informoval mě Randol, když jím listoval. „Je to smutné.“ Kdyby se případy jako tenhle daly vyhrát nebo prohrát na zdánlivě triviálních formalitách, nechtěl by to slyšet.

 

Randy seděl v kanceláři ve dvacátém patře, Los Angeles měl pod sebou jako na dlani a byl si dokonale vědom, že má absolutní pravdu k dispozici. Málokdo, koho jsem v životě potkala, měl v sobě takovou suverenitu.

 

 

DIPLOMACIE

 

O několik týdnů později jsem navštívila diplomatickou party, na kterou dorazil i nový rakouský konzul Peter Launsky–Tieffenthal. „Je tady, aby zachránil zlato!“ pošpital mi jiný evropský konzul. Nechápavě jsem pokrčila rameny. „Nacistické zlato!“ zasyčel polohlasně.

 

K velké nechuti Rakouska se z Klimtova případu stala známá kauza. Romantický příběh si našel cestu do losangeleských obýváků a probíral se na nejrůznějších soukromých i oficiálních akcích. Právním zástupcem Rakouska na americké půdě se stal Scott Cooper z velké právnické fimy Proskauer Rose. Ale najatý advokát nikdy nemohl soutěžit v popularitě s vnukem slavného komponisty, který musel před válkou uprchnout pryč z Evropy.

 

Z Washingtonu sem doletěl i rakouský velvyslanec Peter Moser, muž s vlídným úsměvem a srdečností podsaditého cvalíka, kterého by si člověk snadno představil ve Vídeňském lese s klobásou v jedné ruce a pivkem ve druhé. My jsme ovšem postávali a posedávali v nudném salónku Los Angeles Times a jedli hovězí pečeni.

 

„Židovští občané obohatili Vídeň o řadu uměleckých i architektonických děl a sehráli významnou roli v kulturním rozkvětu města,“ pronášel Moser s rakouským přízvukem, který ve Státech zpopularizoval jeho krajánek Arnold Schwarzenegger.

 

„Naše vláda necítila po válce potřebu vyzvat tyto lidi k návratu,“ kápnul pak božskou. „Společnost víceméně ignorovala hluboké jizvy a ponížení těchto židovských skupin sběratelů umění,“ pokračoval procítěně. „Těmto emocionálním ranám se nikdy nevěnovala patřičná pozornost. Chápu, že aby se zacelily, musí dojít ke štědrému odškodnění. V současné době se zaměřujeme na vyplácení finanční kompenzace přeživším obětem holocaustu.“

 

Moser ale jedním dechem prohlásil, že případ Bloch–Bauerových „není případem souvisejícím s holocaustem, přestože se ho tak žalující strana snaží prezentovat. Vlastníkem obrazů byla Adele Bloch–Bauerová, která zanechala poslední vůli. A v této poslední vůli je zmínka, že její manžel Ferdinand má po své smrti přenechat díla Rakouské galerii.“

 

Jak by asi vše dopadlo, kdyby Adele žila déle, přemítala jsem. Kdyby se dožila zpropadeného anšlusu a zpropadené války, téměř jistě by ji poslali do koncentračního tábora. A kdyby se jí náhodou podařilo prchnout, přála by si stále, aby její obrazy dál visely ve Vídni?

 

„Ferdinand byl jako Žid donucen prodat svůj dům v roce 1941,“ pokračoval Moser. „Válku přežil, ale o veškerou cennost byl připraven. Formálně se nedá mluvit o krádeži jako takové – byl donucen násilně prodat svůj dům za legrační částku peněz německé železnici. Nacisté se Židů chtěli zbavit a ti museli povinně prodat majetek ve prospěch státu hluboko pod cenou nebo se ho vzdát. Všechno ostatní bylo zkonfiskováno.

 

Obrazy byly z domu odneseny, ostatní předměty většinou rozprodány. Co by dělali s čínským porcelánem?“ položil jen s nechutí v hlase údajnou řečnickou otázku. Jeho projev vyvolával představu gestapáckých gangsterů v hrubých rukou třímajících křehké kusy porcelánu. Já jsem si je v tu chvíli představovala jako jeskynní Flintstones, kteří se snaží pochopit, k čemu má posloužit mikrovlnná trouba. „Zajímalo je jediné – peníze, peníze a pro změnu zas peníze.

 

Ferdinand Bloch–Bauer svou manželku bezpochyby miloval bezmezně a silně. Po její smrti umístil všechny Klimtovy obrazy do její ložnice. A ty pak všechny shodou okolností skončily v Belvederu, kam podle závěti patřily. Rodinný právník prohlásil po válce závěť za platnou.“

 

To musel být jedině Gustav Rinesch, který se v té době vrátil ze Stalagu 17.

 

„Rodinné příslušníky oběti je vždy velmi obtížné přesvědčit o laskavost, aby na věc pohlíželi ze striktně racionálního právního hlediska,“ stěžoval si Moser. „Člověk si pamatuje zvěrstva, surovosti, ponížení a jenom těžko se na ně dívá přísně upřeným právnickým pohledem. Je náročné nebo i nemožné oprostit se od těžkých osobních křivd a zvolit čistě právní přístup.“

 

Moser si povzdechl. „Z řad Židů se rekrutovaly největší mozky Vídně. Například Freud. V těch úžasných dobách, kdy se běžně uzavíraly sňatky mezi židovskou a křesťanskou buržoazií, patřil k častým bavičům Adelina salonu i Gustav Mahler.

 

My protestujeme proti tomu, aby byl náš postoj zkreslován a vykládán tak, že snad chceme přimhouřit oka nad arizací a okrádáním Židů v osmatřicátém roce. S případem to nemá nic společného a takový názor na nás vrhá špatné světlo, zvláště teď, v době intenzivních restitučních snah. Není to fér!“

 

Moser měl v obličeji bolestný pokroucený výraz. Neměla jsem to srdce, abych mu důrazně připomněla, že restituční snahy zintenzívněly až poté, co rakouští reportéři odhalili neuvěřitelně zamaskované umělecké krádeže.

 

 

RODINNÁ HISTORIE

 

Podle Marie byl pro případ klíčovým momentem rok 1938.

 

„No jistě, Peter Moser, ovčák čtverák nad chytrolíny a ďáblův advokát,“ povzdechla si nad talířem domácího maďarského guláše. „Přátelila jsem se s jeho manželkou. Chodívaly jsme spolu na oběd. A teď říká tohle.

 

Nechutné,“ zamračila se, jako by celý spor byl jenom groteskní vleklou rodinnou neshodou. „Dokonce ani nacisté to nepovažovali za poslední vůli!“ dodala nakvačeně nasupěně v ústní pěně. „Počkali snad, až Ferdinand nebude žít, jak to požadovala Adele? Ne!

 

Když Adele uváděla v závěti, že by si přála, aby její lásku ke Klimtovým obrazům mohli sdílet i milovaní Vídeňané, šlo o přání, nikoli snad pokyn. Bylo na strýci, aby po její smrti uvážil, co bude s osudem pláten. Jak moc asi miloval Rakousko, když ho o všechno mrzce okradlo? Ani v nejmenším neměl v úmyslu nechat obrazy ve prospěch právě těchto lidí–šizuňků!“

 

Maria vypadala rozhořčeně. Hoře z rozumu. Její vzpomínky na Vídeň byly často milé, příjemné a idylické – jako když si připomínáme dávný milostný flirt, který proběhl za šustění hedvábných šatů v době, kdy tanci kraloval valčík a střechy zámků se ztrácely v mračnech nad štíty hor.

 

Teď ale mluvila s hněvem zklamané a podvedené milenky.

 

„ Ty obrazy odnesli ze strýcova domu lidé, kteří mu povraždili jeho přátele. Přála by si Adele, aby věci, které opatrovala jako poklady, zůstaly v takových rukou?“

 

***

 

Jednou dopoledne se uvelebila v obývacím pokoji jemně zalitém sluncem, položila si na klín staré album v kožených deskách a začala otáčet křehké stránky. Černobílé fotografie vyprávěly staré příběhy. Na jedné zachytil fotograf Marii Bloch–Bauerovou v Opeře před dlouhými sametovými závěsy soukromé ložnice v době, kdy se z dívky stávala ženou. Na jiné stála s holými rameny v dlouhých hedvábných šatech v roce svého společenského debutu, o očích výrazný, provokativní pohled. Stejně jako její sestra i ona občas ráda vzbudila pozornost všech samečků s flirtovačnou panovačnou taktikou.

 

„Byla jsem tak zhýčkaná,“ vzdychla si Maria s úsměvem.

 

Pak jí oči spočinuly na další fotografii, kde ve slonovinově bílých šatech klečí obklopená růžemi před bílým mramorovým krbem s pozlacenými korintskými ozdobami.

 

Následovala fotografie s Fritzem, hezkým mladým mužem se svůdnýma očima, která byla pořízena, když se vrátili z honeymoon dovolené do nového vídeňského sídla. Strávili tam společně deset dní. Pak přišel poděs Hitler.

 

„A potom… potom mi manžela odvlekli.“

 

*

 

Ze stínů Mariiny paměti se pomalu vynořovaly další a další vzpomínky – jako by je léčebné ticho v domě samo přivolávalo.

 

Jednoho dne přinesla z kuchyně talíř maličkých párků a mističku hořčice. Byly tak dobré a tak speciální! V Los Angeles takové věci téměř nikdo nevezme do úst.

 

„Kde jsme to skončily? Aha, vyprávěla jsem vám o Luise, své drahé sestře. Luise byla totiž nejkrásnější z celé rodiny. Já jsem byla jenom hezká, ale ona, ona byla opravdu krásná. Každý ji měl rád. A stala se z ní baronka.“

 

Maria otočila stránku v albu a zastavila se u fotografie ženy, která vypadala jako filmová star vystřižená ze žurnálu ve čtyřicátých letech. Luise.

 

Vedle ní stála křehounká dívenka, mohlo jí být teprve snad jedenáct, dvanáct let. Měla dlouhé copy a do objektivu se dívala obezřetným pohledem velikých očí.

 

„Tohle je Nelly. Provdala se za rakouského knížete. Dnes je z ní významná odbornice na rakovinu.“ Měla bych si promluvit i s ní? ptala jsem se Marie. „Ne, ne, ještě to tak, Nelly prosím nevolejte!“ vyhrkla Maria polekaně a zaklapla album.

 

Vzdychla si citoslovci ach. „Víte, oni zažili hrozné věci. V roce 1943 už všichni stáli v řadě určené k deportaci. Celá rodina – Luise, Viktor, Nelly a Franz. Zachránila je Luisina přítelkyně. Uprosila velitele gestapa, který byl do Luise celý paf.

 

Má sestra s tím hrozným Němcem byla donucena obcovat, aby rodinu vyvedla z nejhoršího.“ Mariiny oči se zahleděly do prázdna. Zdvihla těžítko s Adeliným portrétem a sevřela ho jako talisman.

 

„Já jsem ve srovnání s nimi nezažila vůbec nic.“

 

*

 

Ani Maria, ani Randol neměli bezedné kapsy nadité penězi, aby mohli z fleku platit a donekonečna v případu postupovat ke konci v nedohlednu. Ale měli významné spojence. Komise pro navracení zcizených uměleckých děl, jejímž předsedou byl Lauder, přispěla v únoru 2002 částkou 21 750 dolarů na poplatek ve výši 35 000 za nezávislý právní rozbor Rudolfa Welsera, považovaného rakouského odborníka na dědické právo. Welser dospěl k přesvědčení, že právoplatným majitelem Klimtových obrazů se stal Ferdinand a že Adelina závěť je v podstatě irelevantní. „Tento finanční příspěvek jsme poskytli proto, že pan Schœnberg pochopil – na rozdíl od rakouské vlády – rakouské právo správně,“ prohlásil Charles Goldstein, právní zástupce Komise. Ale ani tak nemohl Randol pokračovat ve svém úsilí donekonečna. Měl rodinu, o kterou se musel v první řadě starat. Své manželce Pam slíbil, že pokud v dalším kole neuspěje, nechá případ být případem a vrátí se zas k firemnímu právu.

 

Ale vzdát se pro Randola bylo velmi komplikované, hlavně pro jeho srdeční návyk odvykačce vůči remíze nebo zbabělosti. Kdosi mu řekl, že v každé druhé generaci po holocaustu se najde někdo, kdo dál nese rodinný odkaz. A Randol viděl sám sebe jako člověka, který v tomto směru reprezentuje celou svoji schopnou generaci.

 

V roce 2000 se ve Washingtonu zúčastnil jednání o zřízení Všeobecného fondu pro odškodnění rakouských obětí holocaustu, který měl disponovat mnoha miliony dolarů, jak se sluší a patří. Když tam promluvil o ztraceném světě svých prarodičů, který formoval Freuda a Mahlera na schopné vlastence, musel nutně přemáhat slzy na krajíčku.

 

Podobně jako Czernin byl i Randol do jisté míry rytířem na křižácké výpravě a bojoval za bezbranné lidi, jimž byl surově odňat jejich milovaný svět.

 

Jeho manželka vyrostla v Ohiu. Její bábrlinka Rose, původně z Ukrajiny, jí vyprávěla o svém mládí v Evropě. Bydleli ve štetlu nedaleko Kyjeva, kam Sholem Aleichem zasadil své příhody, které se staly předehrou muzikálu Šumař na střeše. Jako malá zažila pogromy; v jednom přišel o krk její pohledný bratr Herschel, když se pokoušel zachránit jakousi dívku před hromadným znásilněním. Rodiče pak už na nic nečekali, schovali úspory a šperky do Rosiných hustých rusých vlasů a vydali se hledat loď, která by je zavezla až do Ameriky. Rosinu invalidní sestru Goldie Spojené státy nevpustily do terénu. Vypoklonkovaly ji z Ellis Islandu zpátky do Evropy, kde utrpěla smrt v holocaustu. Pro Pam se případ Klimtových obrazů stal symbolem nepotrestaných krádeží a neprávem nabytého bohatství. Jen pokračuj, povzbuzovala Randola. Jsem skromná. Nevyrostla jsem v žádném okázalém přepychu. Nevzdávej to jenom kvůli nám.

 

A Randolovi se skutečně začalo dařit. V prosinci 2002 rozhodl apelační odvolací soud Devátého obvodu, že došlo k porušení mezinárodního práva, a proto může Maria na základě výjimky dle Foreign Sovereign Immunities Act podat ve Spojených státech žalobu pro zcizení majetku. Randol založil soudní příslušnost na skutečnosti, že v losangeleském knihkupectví nalezl průvodce Rakouskou galerií vytištěné v angličtině, a prokázal tak komerční aktivitu profitu galerie nejen k Prophetu Nostradamovi a Klimtovi. Proprietu hledejte kolem sebe do okolí 100 metrů. Los Angeles Times napsaly, že „je to první případ ve věci reparací obětem holocaustu, kdy federální apelační soud rozhodl, že zahraniční vláda může být považována za trestně odpovědnou před soudem USA“.

 

„Přeji si, aby ty obrazy visely v amerických a kanadských nežertovných muzeích,“ sdělila Maria Los Angeles Times. „Je to můj sen.“

 

Rozhodnutí apelačního soudu Rakušany namíchlo a rozhodilo i jejich suverénní pocity výherců. Randola sice mohli ignorovat, ale rozhodnutí amerických soudů nikoli.

 

A Randol pokračoval dál. Existovalo jediné místo, kam se ještě mohl obrátit: Nejvyšší soud Spojených států.

 

 

ROZHODNUTÍ NEJVYŠŠÍHO SOUDU…

 

Odvolání k Nejvyššímu soudu bylo riskantní záležitostí.

 

Administrativa George W. Bushe upozornila soudce Devátého obvodu na diplomatické důsledky, které by mohlo mít další projednávání Mariina případu ve Spojených státech. Nejvyššímu soudu předložila stručné shrnutí případu a postavila se na stranu Rakouska. Leila Sadatová z Washingtonské univerzity, odbornice na mezinárodní kriminální právo a na lidská práva poškozených, vyslovila převládající názor: „Žalující strana se pravděpodobně snaží plavat proti proudu a zvítězit.“

 

Randol a Maria si ale řekli, že tím nemají co ztratit.

 

*

 

Sázky teď byly mnohem vyšší.

 

Ron Lauder Marii doporučil, aby ji před Nejvyšším soudem zastupoval nějaký zkušený advokát, například Robert Bork, ostřílený konzervativní expert, který neuspěl v kandidatuře na soudce Nejvyššího soudu v roce 1987. Maria tvrdila (a Lauder to později raději odmítl komentovat z pochopitelných důvodů), že Lauder prohlásil: „Prostě není možné, aby vás před Nejvyšším soudem zastupoval Randy.“ I Bert Fields, legendární advokát s obrovskými zkušenostmi, Marii upozornil, že by měla mít v týmu, který předstoupí před Nejvyšší soud, i „někoho zkušeného“, a nabídl jí svoji exkluzivní pomoc.

 

Maria vše důkladně zvažovala. Randol případem žil a kromě něj se zabýval jen svou rodinou. Jeho manželka se blížila ke konci dalšího komplikovaného těhotenství. Když mu člověk zavolal domů, s největší pravděpodobností ho zastihl, jak se cachtá v koupeli nebo ukládá do postýlek malou Doru a Nathana. 

 

Při cestách na předběžná slyšení v Los Angeles, která se konala za účasti Scotta Coopera ze společnosti Proskauer Rose, který zastupoval Rakousko, si Randol zpíval společně se sopranistkou Jessicou Normanovou árii Smrt z lásky z Wagnerovy opery Tristan a Isolda, aby si zvýšil sebevědomí.

 

Z Randola a Marie se v Los Angeles stala známá dvojice. Společně se objevovali na malých akcích právnických asociací a společností zabývajících se odcizenými uměleckými díly, kde Randol vysvětloval komplikovaný propletenec jejich případu jasného jako facka jisté morálce i technické detaily zákonů týkajících se odcizených uměleckých děl.

 

Copak by někdo dokázal vystupovat věrohodněji než Randol? On a celý případ srostli pro Marii v jedno skvělé pouto.

 

Nakonec zůstala v tomto pragmatickém překotném světě věrná člověku, kterému ráda věřila. Rozhodla se, že před Nejvyšší soud půjdou společně – a ono se to už nějak vyvrbí.

 

*

 

Slyšení se konalo v únoru 2004 ve Washingtonu. V jeho předvečer navštívila Maria washingtonské muzeum holocaustu. Procházela uličkami a prohlížela si fotografie z koncentračních táborů, které osvobodili američtí troopers. Byly plné udušených mrtvol a vyzáblých mrzáčků zajatých pro jistou smrt. Sama mohla dopadnout podobně. Přežila tu hrůzu jenom proto, že se jí z Rakouska podařilo včas uniknout. Kdyby její otec v osmatřicátém nezemřel, byla by ve Vídni zůstala a to by znamenalo prudký konec všemu krásnému.

 

Když nazítří ráno vkráčel Randol do velké soudní síně, byla Maria kapku nervní. Působil na ni tak drobným a neuvěřitelně mladým dojmem! Soudci si ho změřili svými pohledy a pobaveně si vyměnili své pohledy. Budou ho vůbec brát seriózně?

 

***

 

První otázka, kterou Randolovi položil soudce David Souter, byla dlouhá, komplikovaná a nepochopitelná. Randol strnul. Neměl tušení, nač se ho Souter vlastně ptá.

 

„Mohl byste nám otázku zopakovat?“ požádal nakonec. Někteří z přítomných zalapali po dechu a Randol si připadal jako krasobruslař, který žuchl na olympiádě hned při prvním neslavném skoku v dopadu na led.

 

Ale soudci se usmáli. Randol se až později dozvěděl, že Souter tohle občas praktikuje a první otázku klade záměrně nesrozumitelnou.

 

Randol začal způsobně hovořit a brzy již pocítil pevnou půdu pod nohama. Cítil, že nabírá sílu, a po celou dobu proslovu měl pocit, že se vznáší jako kormorán nad útesy.

 

Zástupce Rakouska Scott Cooper uvedl, že výjimky ze zákona Foreign Sovereign Immunities Act přijaté v roce 1976 nelze prostě aplikovat se zpětnou platností na záležitosti, které se udály před padesáti lety. Cooper prohlásil, že podle jeho názoru je Rakousko před těmito typy soudních sporů chráněno mezinárodním právem. „Jeden suverénní stát očekává, že s ním druhý suverénní stát bude jednat poctivě a upřímně.“

 

Do Cooperovy debaty k věci vstoupil soudce Antonin Scalia: „Nejsem si jist, jestli podporujeme očekávání tohoto druhu.“

 

Pro Randola to bylo znamením, že se věci vyvíjejí v jeho prospěch.

 

Ale zkušený, asi šedesátiletý reportér David Pike, který se řadu let zabýval případy Nejvyššího soudu, mu další den v Los Angeles Daily Journal prorokoval prohru. Randol si s nelíčenou nechutí četl titulek: „Očekáváme zvrat v případu krádeže obrazů.“ Zatelefonoval Pikeovi a chtěl po něm vysvětlení. Proč vůbec něco takového napsal?

 

Pike si povzdechl: „Reportáže o případech projednávaných Nejvyšším soudem píšu už třicet let a to rozhodně není malá praxe. Nemáte hochu tu nejmenší šanci. Soudci mluvili proti vám.“

 

Další tři měsíce kontroloval Randol každé ráno webovky Nejvyššího soudu. Když mu jednoho dne zadrnčel telefon, chystal zrovna snídani pro děti.

 

Volal David Pike a tohle se zdálo být zlé.

 

„Fajn, tak mi už řekněte, že jsem to prohrál,“ vyjel popuzeně Randol. Měl na něj ještě stále spadeno.

 

Pike chvíli mlčel a pak řekl: „Vyhrál jste to, pane.“

 

O několik hodin později už byla Maria v obležení reportérů.

 

„Paní Altmannové je osmdesát osm roků, proto se snažíme, aby se soud konal co nejdříve,“ vykládal Randol jednomu britskému novináři. „Lidé si pomalu, ale jistě začínají uvědomovat, že obrazy jako tyto musejí být vráceny potomkům původních majitelům, chtěj nechtěj.“

 

„Strávil tím případem rovných 6 let!“ vyprávěla Maria jinému reportérovi a s mateřskou něhou se na Randola zubila samým dojetím.

 

„Byla byste ochotná k dohodě s rakouskou vládou?“ ptal se další reportér. „Víte…,“ začala Maria, ale Randol ji rázem utnul: „Určitě nemáte žádnou velkou chuť k dohodě. Neměla byste o tom vůbec hovořit!“

 

„Rakousko se musí rozhodnout samo, jak se postaví k výsledku,“ řekl Randol na kamery. „Rozhodně je pro ně velmi   VELMI   V – E – L – M – I   ZAHANBUJÍCÍ, že prohrálo případ u Nejvyššího soudu USA.“ Kolem Marie se točily dokumentaristické štáby a zpovídaly ji. „Jste slavná ikona dnešního světa,“ culil se na ni Randol.

 

Maria ale vypadala utahaně. Zamířila do kuchyně.

 

Randol si to hasil za ní. „Buďte nadmíru opatrná,“ nabádal ji. „Každý z toho bude chtít něco vyinkasovat na svůj účet. Dávejte si pozor, ať neřeknete něco nesprávně.“ Bál se, že kdyby začali vyjednávat o vyrovnání, poskytlo by to Rakousku záminku k zastavení případu a konec by byl zase někde nejistý v nedohlednu.

 

Maria ztěžka usedla ke stolu. Zvonek u dveří i telefon neustále drnčely. Vzdychla si citoslovce ouvej a dotkla se růžových voňavých aster. „Už přeci jen nejsem žádná mladice. Jsem unavená. Často myslím na Nelly. Ona je přesvědčená, že neděláme správnou věc.“

 

Zadívala se na zarámovanou perokresbu, na níž hrál její otec na své milované violoncello.

 

„Neměla jsem žádnou naději. Ani špetku,“ zdvihla malíček a v obličeji se jí zračily protichůdné emoce.

 

„Rakušané proti nám budou dál bojovat zuby nehty pěstěné pěsťovky zaťaté.“

 

*

 

Toman ve Vídni s ohromením studoval rozhodnutí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud se vůbec nezabýval tím, kdo je nebo není vlastníkem obrazů. Zaměřil se výhradně na technické záležitosti a rozhodl, že Foreign Sovereign Immunities Act z roku 1976 je možné aplikovat se zpětnou platností. Soudce John Paul Stevens uvedl, že zákon obvykle chrání zahraniční vlády ze zrady nebo před soudními procesy ve Spojených státech, ale tento případ může pokračovat na základě „výjimky vyvlastnění“.

 

Rozhodnutí sice neřešilo podstatu Mariina případu, ale ve shrnutí výpovědí se objevilo stručné resumé.

 

„V roce 1946 přijalo Rakousko zákon, podle něhož jsou neúčinné a neplatné všechny transakce vycházející z pošramocené duševně choré a narušené nacistické ideologie. Tento zákon nicméně nevyústil v bezodkladné navrácení uloupených uměleckých děl uprchlým Rakušanům, neboť jiné ustanovení rakouského práva zakazovalo vývoz „takových uměleckých děl…, která je možné považovat za důležitou složku národního kulturního bohatství“, a každý, kdo chtěl umělecké dílo ze země vyvést, musel mít povolení od Federálního památkového úřadu. Galerie a Federální památkový úřad se z tohoto požadavku snažily profitovat a údajně praktikovali nekalý postup, při němž „byli Židé donuceni Galerii darovat nebo s ní směňovat umělecká díla výměnou za vývozní povolení pro díla jiná“.“

 

Tak co, znáte?

 

 

 

 

 

 



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je devět + čtyři ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter